Měření a účtování tepla

Předpisy pro měření spotřeby tepla a vody a pro rozúčtování nákladů na jejich dodávky jsou poměrně komplikované a málo kdo jim v celém jejich rozsahu spolehlivě rozumí. Jedinou nekomerční organizací, specializovanou na tuto oblast, je Asociace rozúčtovatelů nákladů na teplo a vodu, zaregistrovaná dnes jako spolek pod názvem ARTAV, z.s. Členy tohoto spolku jsou firmy, které se zaváděním měřící techniky a následným rozúčtováním nákladů zabývají, jako svoji obchodní činností většinou déle než 20-25 let.

ARTAV, z.s. sdružuje většinu profesionálních rozúčtovatelů v ČR již od roku 1999. Členské firmy provádějí rozúčtování nákladů na teplo a vodu celkem pro asi 950 000 bytů, což je asi 65 % bytů v bytových domech a ústředním vytápěním v ČR. Rozsah zkušeností a erudice v tomto oboru je tedy v ARTAV zcela bezkonkurenční.

Od 1.1. 2016 byly zákonem 67/2013 Sb. a vyhláškou 269/2015 Sb. uvedeny v platnost nové předpisy pro rozúčtování, které jsou ještě o něco komplikovanější, než předpisy, které platily dříve (od r.2001 do r. 2015). Změny však mají svoji logiku a některé kladné stránky.

Bytové měřiče měří nejspolihvěji

Teplo je zcela zvláštní medium či komodita, kterou nelze spoutat a uzavřít do neprodyšné nádoby. Prostupuje i každou tepelnou izolací, jen s přiměřeně menší rychlostí. Proto je velmi nesnadné jeho množství změřit. Jednoduše můžeme změřit teplotu, jako stav tělesa či hmoty, nikoli však teplo. Jediné měření množství tepla, které se považuje za relevantní či věrohodné, je měření stanoveným měřidlem - měřičem tepla na výstupu z kotelny, nebo na vstupu do otopné soustavy domu. Skutečné množství tepla, které se spotřebuje na vytápění jednotlivých bytů nelze žádným přístrojem změřit.

Nejspolehlivější měření spotřeby tepla v jednotlivých bytech je pomocí bytových měřičů, instalovaných na vstupu topného media do každého bytu. Tím skutečně můžeme změřit teplo dodané otopnou soustavou do otopných těles v daném bytě. Bude-li však v sousedních bytech teplota vzduchu o 1-2 stupně vyšší, budeme získávat část tepla také z těchto sousedních bytů. A naopak, bude-li v našem bytě teplota trochu vyšší, bude část tepla unikat k sousedům. Těmto prostupům nelze zabránit.

Proto se při rozúčtování nelze řídit jenom náměry na bytových měřičích tepla nebo na indikátorech vytápění na radiátorech. Všechny měřiče mohou registrovat jen teplo předávané otopnými tělesy (radiátory). Dům se však vytápí jako celek a byty nejsou od sebe tepelně izolované. Teplo tak prostupuje přes všechny konstrukce v domě vždy tam, kde je trochu nižší teplota. Stačí 1-2 stupně rozdílu a teplo už proudí z teplejšího bytu do chladnějšího.

Dosáhne-li rozdíl teplot 3 stupně, prostup tepla z okolních bytů je již tak velký, že plně nahradí vytápění otopnými tělesy a nedovolí další klesání teploty. Lze vypočítat, že na každý stupeň teploty vzduchu v bytě připadá asi 6% tepelné energie. Na rozdíl tří stupňů je tedy zapotřebí asi 20 % energie. Proto i byty, ve kterých se maximálně šetří a radiátory jsou skoro stále studené, spotřebují na svoje vytápění nejméně 80 % energie, která se v domě spotřebovala na každý metr čtvereční podlahové plochy. Proto nový předpis (vyhláška 269/2015 Sb.) požaduje, aby úhrada za vytápění nebyla nižší, než 20 % pod průměrnou částkou na 1 m2 vydanou za vytápění v účtovaném období.

Nová pravidla pro účtování vytápění na druhé straně umožňují zvýšit účet za vytápění až na dvojnásobek průměrných nákladů těm nájemníkům, kteří z různých důvodů teplem nešetří, nadměrně, případně trvale větrají a jejich radiátory vykazují proto mnohem větší spotřebu tepla. Podle starých předpisů jim nemohlo být vyúčtováno víc než 40 % nad průměrnou spotřebu.

Pro všechny uživatele bytů, kteří se pohybují kolem průměru spotřeby na 1m2 to znamená snížení nákladů. Nebudou už doplácet na ty, kteří mají nadměrnou spotřebu (obvykle kuřáci a chovatelé zvířat), ani na ty, kteří zavírají topení a nechávají se vytápět od sousedů.

Stanovení podílů základní a spotřební složky

Jeden ze základních problémů, které musí majitel domu (případně SVJ) řešit, je rozhodnutí o podílu základní a spotřební složky nákladů. Nové předpisy umožňují stanovit spotřební složku nákladů v rozpětí 50 %-70 %. Zbytek bude pak základní složka. Vlastníky domů to může vést k neuváženému zvyšování spotřební složky nákladů. Podívejme se, jaké to může mít následky.

V zásadě platí to, že základní složka nákladů (ZN) představuje podíl tepla, jehož velkost nemůže  uživatel bytu ovlivnit. Část tepla, kterou může svým jednáním ovlivnit (regulací přívodu topné vody do otopných těles) by měla odpovídat spotřební složce nákladů (SN).

V nových a revitalizovaných domech se zvýšením tepelného odporu obvodového pláště snížily celkové tepelné ztráty domu a spotřeba tepla se snížila v posledních 15 letech na polovinu až na jednu třetinu ve srovnání se standardy domů v minulém století. Uvnitř domů však žádné tepelné izolace nejsou a teplo prostupuje mezi jednotlivými byty i podlažími stejně jako dřív. Čím je lepší izolace pláště domu, tím jsou menší tepelné ztráty mimo dům, ale tím větší podíl tepla proudí mezi byty a teplejší byty předávají teplo chladnějším. Rozdíly teplot mezi byty se zmenšují, protože obvodové stěny jsou dobře izolované a teplo se drží uvnitř domu. Již jsme se výše zmínili, že nelze dosáhnout většího teplotního rozdílu mezi byty než 3K (odpovídá třem stupňům Celsia). Při rozdílu tří stupňů už může mít uživatel bytu uzavřená otopná tělesa a všechny tepelné ztráty bytu jsou plně kompenzovány prostupem z ostatních bytů.

To ovšem znamená, že do některých bytů se větší část tepla dostává prostupem a jen menší část otopnými tělesy. Tomu by měl odpovídat větší podíl základní složky a menší podíl spotřební složky nákladů. Tuto situaci, specifickou pro lépe zateplené domy, již reflektují předpisy v některých zemích. Na Slovensku je vyhláškou stanoven základní poměr 60 % ZN a 40 % SN. V Německu někteří vlastníci na základě doporučení svých rozúčtovatelů používají i 70 % ZN.

Současně platné předpisy v ČR takový poměr neumožňují, maximální podíl ZN nákladů je 50 %. Určitě dostanete v rozúčtování lepší výsledky, zachováte-li poměr 50:50 pro klasické otopné systémy, kde pro registraci spotřeby budete používat indikátory vytápění na otopných tělesech. To platí pro nové i starší domy.

Neuvážené a odborným posouzením nezdůvodněné zvýšení podílu SN se projeví větším počtem bytů, které se při prvním rozúčtování dostanou výší celkových nákladů za vytápění mimo stanovené tolerance. To má negativní vliv na rozlišení účtovaných nákladů podle chování uživatelů bytů. Jestliže se pod dolní limit (80 % průměrných nákladů na m2) dostane, např. třetina všech bytů, budou všichni v této skupině platit stejně, bez ohledu na to kdo šetřil víc a kdo méně. Při snížení podílu SN nákladů se trochu potlačí význam náměrů a méně bytů spadne pod dolní limit. Pro větší počet bytů pak bude platit, že kdo víc topil, bude také víc platit, a naopak.

Druhým problémem, který bývá častou příčinou nedorozumění, je stanovení korekčních koeficientů pro polohu jednotlivých místností, případně bytů v domě. V platných právních předpisech se uvádí, že potřebné koeficienty, stejně jako podíly nákladů, má stanovit vlastník domu. V obou záležitostech se však jedná pro vlastníky domů o velice obtížné rozhodování, protože tito ve většině případů nemají pro samostatné rozhodování potřebné technické znalosti, vědomosti ani zkušenosti. Je proto potřeba poradit se s odborníky a nechat si vysvětlit význam jednotlivých parametrů a případně i důsledky chybného rozhodnutí.

Správné určení polohových koeficientů

Pokud jde o stanovení výše tzv. zohledňovacích koeficientů, nebo koeficientů polohy místnosti, jsou v zásadě dva možné přístupy. Dosud převážně používaný způsob je využití empirických tabulek koeficientů, které vznikly na základě dlouholetých zkušeností (poprvé byly publikovány v brožurce Teplo v domě v roce 1995). Většina profesionálních rozúčtovatelů má tabulky vlastní, ale navzájem jsou velmi podobné. Jsou vyzkoušené a většinou dobře použitelné, zejména pro domy s jednoduchou geometrickou dispozicí (kvádry, desky). Pro složitěji tvarované domy je určitě spolehlivější druhý způsob stanovení – výpočtem na základě znalosti tepelných ztrát jednotlivých vytápěných místností.

Pokud jsou v domě problémy s akceptováním koeficientů podle tabulek, může vlastník domu objednat výpočet u zkušeného projektanta vytápění. Ten musí především vypočítat tepelné ztráty jednotlivých vytápěných místností a pak jednoduchou početní operací z nich vygenerovat konečné zohledňovací koeficienty. Je nutno počítat s tím, že práce projektanta něco stojí, a prosadit v rámci společenství, že náklad na tuto službu přinese koeficienty, proti kterým lze těžko něco namítat.

Koeficient polohy místnosti

Zmiňujeme se o koeficientu pro zohlednění místnosti nebo bytu. Kdy bude třeba koeficient pro každou místnost a kdy pro byt? Pokud je v domě klasická otopná soustava se stoupačkovými rozvody, jde o případ, kdy nelze instalovat jeden měřič tepla pro celý byt, a tudíž budete potřebovat koeficient pro každou místnost s otopným tělesem. Pro domy s novějším rozvodem tepla – horizontálním rozvodem v každém bytě s bytovými měřiči tepla, postačí jeden koeficient pro celý byt.

Revize koeficientů po rekonstrukci

Po zateplení pláště, nebo střechy, nebo po výměně oken by měla být vždy provedena revize koeficientů polohy. Při rovnoměrném zvýšení tepelného odporu všech vnějších konstrukcí, nemusí dojít ke změnám koeficientů, nebo případně změny nebudou příliš významné. Ztráty tepla budou i po zateplení rozdělovány v podobném, poměru, tj. část tepla odchází vždy střechou, část vždy pláštěm domu včetně oken a menší část také do země pod domem. Po zateplení mohou být všechny tepelné ztráty menší, ale koeficienty polohy nekoriguji velikost tepelných ztrát, ale jen jejich poměr. Proto nemusí vždy dojít k jejich změnám. Lze však doporučit, aby po každé změně tepelných izolací budovy novou situaci posoudil odborník, protože po zateplení může také dojít k tomu, že původní proporce poměru tepelných ztrát zachovány nebudou a že bude nutno znovu stanovit koeficienty polohy.  Protože tato oblast je sociálně velmi citlivá (jde o peníze všech obyvatel domu), není asi namístě řešit ji od stolu a laicky, ale raději investovat do kvalifikovaného posouzení.

Způsob rozúčtování, včetně nastavení parametrů, je potřeba rozhodnout vždy před začátkem zúčtovacího období. Právní normy citované v tomto článku najdete přehledně na stránkách www.artav.cz v části odkazy/legislativa. Na stránkách ARTAV je také bezplatná poradna, ve které najdete přes tři tisíce zodpovězených dotazů.

RNDr. Jaromír Pohanka, ARTAV, z.s.